V 95 letech učil na FAMU

 Otakar Vávra je další osobností, kterou bychom mohli bez rozpaků zařadit do naší pomyslné galerie „Ti nejlepší nemohou být bez práce.“ Vyplývá to z jeho rozhovoru při 100. narozeninách pro přílohu LN Pátek. Zde mj. řekl:

„Práce pro mě byla nejdůležitější, chtěl jsem točit, a tak jsem občas uhnul. Mohl jsem netočit, ale to nešlo, filmař bez kamery neznamená nic. Film byl pro mě život.“

Některé novináře a komentátory udivovalo, že byl úspěšný za každého režimu. Nejvíce se asi diví ti, kteří nebyli úspěšní za žádného režimu.

V souvislosti se stými narozeninami O. Vávry bylo o něm napsáno asi všechno. Pro naši rubriku bych jen ještě připomenul jeho zásluhy o FAMU, kde učil ještě v 95 letech:

„Díky jeho koncepčnímu myšlení se z FAMU stala mezinárodně uznávaná škola, velmi tak přispěl k českému filmovému zázraku šedesátých let, … Dodnes mu celé generace českých tvůrců říkají „pane profesore“. S uznáním o něm mluví Miloš Forman a samozřejmě Věra Chytilová, Jiří Menzel a mnoho dalších. A tak se profesoru Vávrovi jeho celoživotní sen o filmu jako umění splnil – hlavně prostřednictvím tvorby jeho posluchačů.“

Moralistům, kterým vadí jeho výrok o občasném „uhnutí“ bych odpověděl upraveným biblickým výrokem: Ať hodí kamenem, kdo žil 40 let v totalitě a občas neuhnul.

Z. Vohradník

Foto: internet