11 ZACHOVEJTE SI SVOJI DŮSTOJNOST

 Lidé ve vyšším věku někdy propadají pocitu méněcennosti a chovají se tak, že ztrácejí svoji důstojnost, na které si celý život zakládali. Není k tomu žádný důvod. Musíme však pro to, podobně jako u jiných věcí, něco udělat.

První příznaky tohoto stavu vznikají s blížícím se důchodovým věkem. Týká se to zejména lidí, kteří z nějakých důvodů do penze ještě nechtějí. Bez problému to projde tam, kde je o jejich práci nadále zájem. V opačném případě však dochází k nepříjemným situacích jak pro nastávajícího důchodce, tak pro zaměstnavatele a často i pro spolupracovníky. Člověk, který chce pracovat i po dovršení důchodového věku je často ochoten dělat různé ústupky, které hraniční s jeho důstojnosti. Nebudu teoretizovat a uvedu nějaké příklady.

Vzpomínám si na jednoho, proti mně staršího pracovníka, který zastával ve firmě významné postavení. Když však nastal čas odchodu do důchodu vznikl problém. Bylo to v době, kdy se v šedesáti letech končilo v podstatě bez výjimek. On však  z určitých důvodů nechtěl být doma a po nějakých jednáních začal dělat uniformovaného strážného. Seděl v administrativní budově, kde před tím pracoval. Nic proti povolání strážného, ale přes vrátnici chodili domácí i zahraniční návštěvy, se kterými před tím jednal jako šéf. Bylo to trapné všem kolem.

Nemusí jít ani o zaměstnání. Také některé zájmové činnosti lze vykonávat jen do určitých fyzických dispozic. Konkrétně může jít např. o zpěv v amatérském souboru. Tam vznikají problémy toho druhu, že starší člověk v určitém věku již svým hlasem snižuje kvalitu zpěvu celého sboru. Pokud není dostatečně kritický, nebo to nepozná, vzniká nepříjemná situace, jak ho na to šetrně upozornit. Podobné případy jsou i v jiných oborech.

Důstojnost však člověk může ztrácet i tím, že mu přestane na sobě záležet. Pod záminkou – na mně již nezáleží – přestane dbát na svůj vzhled, hygienu, oblečení atd. a někdy se změní i jeho chování. Začne budit útrpnost, někdy až odpor. Na to je třeba si dát pozor. Hrozí to zejména osamoceným seniorům. Zde by měli sehrát svoji roli příbuzní a známí, ale není to nic příjemného.

Smutné jsou osudy seniorů, když neodhadnou jak vychovali své děti, nebo jaký vliv na děti mají jejich partneři. Darují jim svůj majetek, úspory apod. s dobrým úmyslem, že to budou užívat společně. Ve skutečnosti pak o ně mladí ztratí zájem, o všem rozhodují a ještě jim ztrpčují život.

Podobný osud potkal jednoho mého bývalého kolegu, který daroval rodině své dcery rodinný domek, ve kterém bydleli společně. Brzy začalo docházet ke sporům o to, komu co patři, co se bude měnit atd. Přerůstalo to až ve fysické násilí. Shodou okolností jsem se stal svědkem toho, když dotyčný kolega s pláčem prosil na Závodním výboru o podnikovou garsonku, že to doma s mladými nemohou vydržet. Hrozné ponížení člověka.

Místo zbytečného šetření „na pohřeb“ nebo rozdávání peněz a majetku potomkům, je potřeba si i ve stáří občas koupit něco nového na sebe, do domácnosti, na zájmovou činnost apod. Nestranit se společnosti, občas si někam zajít, vyjet za kulturou atd. Na rozdávání majetku je vždycky dost času.

Na druhé straně je třeba si v některých případech udržovat svoji důstojnost i tím, že si nenecháme líbit žádné urážky, posměšky a invektivy od dětí, vnoučat ani od cizích lidí. Ohraďte se i proti familiárním oslovením od prodavačů, zdravotních sester a jiného personálu. I v seniorském věku jsme pro každého pan a paní, kteří mají stejná práva jako ostatní, včetně práva na slušné jednání.  

Příští článek: JSOU SENIOŘI V ČESKU ŠŤASTNÍ?

Autor: Zdeněk Vohradník. Ilustrace: obrázek Naděje: Iveta Jandová