ČLÁNKY, TEXTY, FOTO ...

 

 

50 let života u jedné firmy

 

Autor článku: Zdeněk Vohradník

Firmou o které píši, byl výrobce elektrických spotřebičů v Hlinsku. Měl postupně tři názvy: ESA, Elektro-Praga, ETA. Pracoval jsem zde v letech 1953 – 2003. V této sérii článků chci popsat, jak to zde, z mého pohledu, probíhalo.

 

 

03. Jan Prošvic – zakladatel výroby elektrospotřebičů v Hlinsku – rok 1943

O Janu Prošvicovi se v době, kdy jsem do firmy nastoupil, příliš nemluvilo. Pamatuji si jen, že se říkalo, že z Prahy létal do Hlinska vlastním letadlem a že jako letiště mu sloužila louka u Čertoviny. Po znárodnění v roce 1948 emigroval. Po privatizaci v roce 1990 se přihlásily o majetek jeho dvě dcery. Později jsme se dozvěděli, že syn pana Prošvice pracoval také v oboru elektrických spotřebičů, u našeho obchodního partnera Rowenta.

Vzhledem k zásluze Jana Prošvice o zavedení výroby elektrických spotřebičů a následný růst zaměstnanosti v Hlinsku, jsem vybral ze současně  dostupných informací několik zpráv o jeho životě. Jsou uvedeny v rámečku. Jde zejména o zkrácený text článku „Jak komunista Zápotocký přišel k vile Jana Prošvice“, který vyšel v časopise Profit dne 24. 2. 2012. Autorem textu je americký historik českého původu, profesor historie a mezinárodních vztahů na Boston University.

Z článku mj. vyplývá, že když Jan Prošvic přišel do Hlinska, nebyl v oboru elektrospotřebičů žádným začátečníkem. Vybudoval již dvě továrny na tyto přístroje v Libni a v Hřensku. Předvídal, že dokončovaná elektrifikace v Československu vyvolá po válce velkou poptávku po těchto výrobcích. Následný vývoj mu dal za pravdu.

 

Svou první továrnu Prošvic založil v Libni. Nakoupil pár strojů a začal vyrábět elektrospotřebiče pro domácnost, především žehličky a elektrické mlýnky na kávu. Od samého počátku kladl důraz na kvalitu, a protože měl smysl pro moderní design, šly jeho produkty na odbyt. Vzápětí mohl Prošvic postavit druhou továrnu, tentokrát v Hřensku.

U obou měl krásnou vilu (ta u Prahy byla ve Vonoklasech). Později si koupil i letadlo, aby neztrácel čas cestováním po silnicích. Prošvicovi měli čtyři děti, a tak si navíc ještě najímali byt v Praze v Senovážné ulici. Válku přežili celkem bez pohromy.

V únoru 1948 ho akční výbor, který vznikl v jeho vlastním podniku, vyhnal jako „vykořisťovatele, kapitalistu a kolaboranta“. Naivního Prošvice to šokovalo. To horší ale teprve mělo přijít. Estébáci továrníka neprodleně zatkli a na Pankráci ho bezdůvodně ztýrali, načež ho po pár týdnech bez vysvětlení propustili.

A právě v této situaci se do bytu v Senovážné dostavil agent StB Josef Janoušek, který se představil jako „Johny“. Tvrdil, že ho poslala americká CIA a že jeho úkolem je Prošvicovi a jejich dvě nejstarší děti Věru a Janu převést za hranice a zachránit je tak před kriminálem. Falešný Američan musel přijít celkem třikrát, než Prošvicovi přesvědčil. Pak už šlo všechno ráz na ráz. „Johny“ Janoušek dopravil své oběti do Kdyně, kde je převzali další estébáci v roli amerických agentů. Ten poslední je v noci zavedl na místo, které označil jako hranici a ukázal jim na nedaleký dům, který prý už stojí na německém území. Tvrdil, že jde o stanice U.S. Army.

Ve skutečnosti se vše odehrávalo stále na československém území. Estébák Amon Tomasoff v uniformě amerického důstojníka přivítal uprchlíky ve své kanceláři, která byla vyzdobena americkou vlajkou, načež zahájil Prošvicův výslech. Na jeho konci ale čekalo vyčerpanou rodinu kruté překvapení. „Američan“ Prošvicovi oznámil, že lidi jeho typu Západ nepotřebuje a jeho žádost o azyl se proto zamítá. Než se všichni vzpamatovali, byli v autě, které je zavezlo do Všerub. Tam je domnělí Američané předali StB.

 Když ho soud poslal na nucené práce, při první příležitosti uprchl a úspěšné přešel západní hranice. Na anglické vízum pak čekal v německém uprchlickém táboře dva roky. Jeho manželce mezitím komunisté zabavili veškerý majetek, byt v Senovážné a oba domy. Při prohlídkách ukradli, co mohli: příbory, kamery i umělecká díla. Paní Prošvicovou nesměl nikdo zaměstnat, a tak zůstala sama s malými dětmi zcela bez prostředků.

Samotný Prošvic se dostal do Anglie až v roce 1950. Našel si práci v továrně, kde pracoval u ponku a učil se jazyk. Brzo si ale pronajal garáž, pár strojů a sehnal pomocníka. Spolu se pak pustili do výroby nejrůznějších kuchyňských pomocníků.

 

Autor: Zdeněk Vohradník.

Foto: MF Dnes k článku “Vždy budu rád dělat Etě reklamu

 

 

Vyhledávání

Fotografie použita dle Creative Commons AGirlNextDoor  © 2008 Všechna práva vyhrazena.